Představte si, že jste v Brně v jednom nejmenovaném obchodním domě. Hmm, zní to tak noblesně. Všude voní švédské vánoční perníčky a svíčky. Pohoda, jazz.
Nechtěně se stávám svědkem rozhovoru dvou žen.
Jedna z nich opatrně vezme do ruky dávkovač na mýdlo a říká: "Už se na něj dívám poněkolikáté. Říkala jsem Janě, že bych si ho koupila. No a ona říkala, že je to moc drahé a že je to blbost." Pořád ho něžně drží v ruce. Kamarádka se ptá, na co by ho chtěla. A posmutnělá žena tak trochu stydlivě odpovídá, že na jar. V tom okamžiku se naše oči potkají.
Šibalsky mrkám a snažím se do toho jediného pohybu oka dostat jednoznačné ANO: "Kupte si to! Udělejte si radost. No tak!"
Proč?
Protože je to maličkost, kterou pravděpodobně vezme každý den nejméně jednou do ruky. A bude jí u toho hezky. A když všechny ty drobné dobré pocity na konci týdne sečtete, může z toho být docela solidní RADOST.
Uvědomila jsem si to, když jsem před léty dostala svého prvního anděla (však víš, Saši). Byly vánoce a tak jsem si ho pověsila do kuchyně. Byl duben a pořád tam visel. Pokaždé, když jsem ho uviděla, bylo mi fajn. Časem k němu přibyly další. Někdy darované, někdy jsem to prostě nevydržela já. Taky jsem měla na chvíli pocit, že je to "blbina", ale pak jsem nelitovala. Naopak.
Nebudu tentokrát hledat nějaký důvěryhodný psychologický zdroj, který potvrdí, jak příjemné prostředí zvyšuje naši psychickou odolnost. Prostě jsem přesvědčená, že hlavně doma máme mít kolem sebe věci, které nám dávají radost a sílu. Které říkají, to mám ráda (= to jsem já). Ne takové, které říkají, taková já nejsem, nechci být, ale "musím". Takové vyhoďte.
Méně je více.
Ideální je udělat razantní předvánoční úklid a dát jednou provždy pryč vše, co opravdu nepotřebujeme. A věřte, že toho potřebujeme méně, než si myslíme.
Udělejte víc a věnujte Vaše nepotřebné potřebným, třeba na charitu. Právě teď je vhodná doba a předvánočních bazárků habaděj.
Nevím, jak rozhovor nad dávkovačem nakonec dopadl. Jestli si ho ta paní koupila, nebo ne. Ale přála bych jí, aby se vykašlala na "Janu" a udělala si radost.
Sama sobě.
Protože lidem, které máme rádi, přece chceme dělat radost.
Monika Ambrožová